“Hele, proč se ty dvě do sebe pustili to nevím. Možná si to nepamatují ani ony. Určitě víš, že si vysoké fae dávají dary jako upomínku na důležité úmluvy a služby. Ty dary mají dokonce tak hluboký význam, že jejich ztráta k nim navázanou úmluvu, dluh nebo službu zruší.  No a já dělal, teda ještě dělám pro tu Zimní…” Dopověděl modrý chlupatý obr a opatrně se rozhlédl se rozhlédl. “…a ta je rozhodně v právu!” dodal trochu hlasitěji než bylo nutné. 

Poslouchal jsem ho dál. Evidentně měl smůlu. Provedl něco co by se nelíbilo Zimní slečně a dozvěděla se to ta druhá – Letní slečna. Aby Krinche – tak se ten modrý chlupatý tvor jmenuje – vykoupil její mlčení, musel talíř označující dluh rozbít. Potom Krinche utekl do světa lidí. 

“Našel jsem si takový malý průchod do NikdyNikde, do takového příjemného brlohu. V okolí byl park a tudíž dostatek psů a koček k jídlu. Takový pohodový bydlení jsem tam měl. Najednou mě začal shánět a volat nějakej vořešprut. Došel jsem tam a dostal salám. Dobrej byl. Nebyl sám, ale bylo jich tam aspoň tucet. No co ti budu říkat báli se mě. Ptali se na blbé otázky a divně smrděli. Jedna páchla dost po dezinfekci. Tak jsem odešel.”

Jak Krinch zjistil, tak na jeho dopadení nějakou tlupu vyslala jak Zimní tak i Letní slečna. Dokonce se s jednou tou skupinou střetl, ale přepral je a odešel. Krinch se cítil dost podveden a i když to neřekl nahlas, zdálo se mi že má strach. Obě bandy ho nakonec společně našly, ale za tu, co mu chtěla ublížit, přišel jen jeden zástupce a jemu Krinche rozbil nos. Ta druhá se s Krinchem rozumně domluvila.

“Co ti budu říkat. Ti zbojníci jsou moc fajn kluci a holky. Nejen, že mi chtěli pomoct, ale byly tak hodný a šikovný, že to dohodli u mé šéfové. Takže jsem mohl zas domu. Teda to že můžu domů je hlavně moje zásluha. Já byl tak chytrej, že jsem rozbil jiný talíř a ten co držel slib jsem schoval a vzal sebou. Jó, dohodli to dobře.”