Případ

Za hranicí z policejní pásky se to čumily jenom hemžilo. Major Neumann si znechuceně odfrkl a začal si lokty dělat místo, aby pohodlně prošel. Z lidí mu bylo zle čím dál více. Někteří senzace chtiví občané v davu si nezadali s pijavicemi.

Prošel kolem hlídkujícího strážníka a kývl mu na pozdrav. Byl to tak trochu morous a podivín mezi policisty. Jeho dvou mužná Jednotka zvláštního vyšetřování byla té slušné Policii pro smích.

Ale Neumann věděl svoje. Že jsou věci mezi nebem a zemí, se kterými si občas prostě pražští kriminalisté nevědí rady. A pak zavolají jeho.

Jako dnes.

“Co tu pro mě máte,” zeptal se tak nějak do davu uniforem skloněných nad tělem pohozeným za popelnicemi jako hadrová pana.

Rorýs, stařičký patolog, co už deset let přesluhoval, si posunul brýle na nose a povzdechl si: “Muž, asi dvacet pět let, bez dokladů. Dvě rány na krku, žádná krev.

Někdo ho zmuchlal jako papír a pak zahodil.” Zavrtěl hlavou. Chudák kluk. Vypadal, že před něčím utíkal, ale ne dostatečně rychle.

“Svědci?” Neuman se nahnul nad tělem a svraštil obočí, když ho do nosu praštil zápach alkoholu. Kdyby nevěděl jinak, řekl by, že se mladík v levné whisky vykoupal.

“Barmanka z Falešné noty přes ulici říká, že u nich seděl celý večer a blábolil nějaké nesmysly,” pravil jeden z uniformovaných policistů. “Mám pro vás kontakt na ni a na kolegu.”

Neumann mlčky přikývl a otřásl se. Další chudák, kterého ubodal neznámý pachatel. Další mrtvola, kterou nebude moct ukázat rodině.

Po paměti vytočil číslo a zadíval se na zem, zatímco telefon vyzváněl.

“Sivá, prosím?”

“Karolíno, tady Neumann. Budu potřebovat někoho najít …”

Print Friendly, PDF & Email