Karo Sivá pracovala jako IT specialistka na volné noze. Také jako poradkyně životního stylu a správného Feng-Šuej. Chvíli také jako kuchařská bloggerka a DIY guru.

                Nejvíc jí ale vydělávaly bokovky, na které živnost zavést nemohla. Rituální magie se v živnostenském rejstříku nevyskytuje. Ani pod hlavičkou “Ostatní”.

                Když Neumann zavolal, rovnou se dala do práce. Uklidila obývací pokoj, z komory vyndala krabice s rituálními pomůckami a začala připravovat rituální obrazec. Nic se nesmělo uspěchat, pokud šlo o vyvolávání démonů. Ty potvory okamžitě poznaly, kde byla jaká čára nakřivo, že byl kotvící krystal prasklý a ingredience staré. Karo byla v tomhle byznysu už nějaký pátek, aby moc dobře věděla, jaké chyby se nemají opakovat a kvůli čemu vám zůstanou oči pro pláč. Když vám zůstanou nějaké oči po tom, co vyvoláte démona a on si klidně vyleze z obrazce jako nic.

                V klidu se vykoupala a namazala vonným olejem. Ne, že by musela pro majora Neumanna nacvičovat nějaké divadýlko s mystickými oleji a spirituální přípravou na komunikaci se světem za Závojem. Měla pro něj úplně obyčejnou slabost a on už několikrát mezi řečí zmínil, že se mu líbí, jak voní. A že je rozvedený a sám, což bylo hodno mentální poznámky.

                Když přišel, otevřela mu ve vytahaném tričku a legínech – rituální roucho pošité krovkami brouků si nechávala pro zákazníky, co dobře platili a k výkladu karet chtěli patřičnou show.

                Kývla na něj a ukázala do obývacího pokoje. “Ani se nezouvej, Marku, stejně to tu zase bude smrdět sírou,” řekla místo pozdravu. “Tenhle je navíc pěkně hnusnej a podle knížek slintá. Pekelný pes, co jinýho by asi člověk čekal?”

                Neumann jenom krátce přikývl a posadil se na židli, zatímco Karo se usadila do tureckého sedu mezi pečlivě rozestavěné svíčky, pomalované dlaně obrácené vzhůru k nebi a začala odříkávat mantru v jazyce, který podle Neumanna někde potkal latinu, ale nejspíš i několik jiných jazyků.

                První, co ho kolega naučil, bylo, že nemá očekávat žádné zajímavé efekty, jako clony z kouře, hromy a blesky nebo jiná filmová klišé. U vyvolávání démona ještě nebyl, ale tak nějak očekával, že se zjeví v oblaku sirného dýmu. K jeho velkému zklamání se Sammael, pekelný pes a ten, jenž rozsévá nákazu, objevil z čista jasna uprostřed obrazce. Jeho zjevení nedoprovázel ani závan nepřirozeného větru, který skoro sfoukne svíčky, ani zachvění vzduchu. Prostě nic.

                A také – rozhodně si pekelného psa nepředstavoval jako středně vysokého metrosexuála v dobře padnoucím obleku, s pečlivě upraveným plnovousem a manikúrou, kterou by mu mohla závidět leckterá recepční.

                Karo zalapala po dechu a téměř se svalila na záda, což v démonovi vyvolalo pousmání. “Dobrý podvečer,” utrousil pobaveně a rozhlédl se kolem sebe. Otřásl se a přimhouřil oči. “To je tak staromódní! To už se mi pěkně dlouho nestalo, že by mě někdo zavolal takhle,” chvilku převaloval slovo na jazyku, než prohlásil, “tradičně!”

                Neumann vyskočil na nohy a rychle pomohl Karo vstát. Podle toho, jak byla bledá ve tváři, se něco hrozně nepovedlo.

                “Když dovolíte,” démon se uculil a pak vykročil z rituálního obrazce. Děvče v Neumannových rukou zhadrovělo a on ji musel chytit, aby se nesesunula na zem. “Ten oblek je Boss. Kdyby chytil od svíčky, byl bych trochu mrzutý.”

                Neumann s očima rozšířenýma hrůzou tumpachově přikývl.

                Sammael, pekelný pes a ten, jenž rozsévá nákazu, si upravil kravatu a z kapsy saka vytáhl vizitku. “Tohle je jednodušší,” řekl a podal ji Neumannovi. “Budu sedět v Bellevue, pokaždé když mě někdo takhle vyvolá, jsem strašně hladový. Takže se zastavte, je lepší uzavírat obchody nad dobrým jídlem.”

                Naznačil rukou pozdrav a zamířil ke dveřím, kde se ještě zastavil a obrátil se. “Víte, už chápu, co na vás ta holka vidí. Na policajta jste vážně docela féšák.”