Fowley seděl v trávě a ryl patama do země.

Jen tak, bezmyšlenkovitě. Hloubil malé jamky v rozmoklé hlíně a zvažoval, co udělá s pokladem, který ho hřál v kapse.

Měl strašlivé štěstí, že se mu podařilo utéct.

Takový Divoký Hon, to není žádná legrace. Jeden se před ním neschová úplně lehko. A Fowley, ač Fae malého vzrůstu, se díky kabátu z pestrého peří ukrýval tuze špatně. Myslel si, že už má namále.

Už se viděl smýkaný Divokým Honem, až za ním bude zůstávat krvavá cestička, když narazil na skupinku zmateně pobíhajících lidí.

LIDI!

Ušklíbl se sám pro sebe a zaryl pravou nohou hlouběji v zemi.

Co tak asi mohli lidi dělat v NikdyNikde?

Chudáci.

Nevypadali zrovna jako nějací velcí mágové, proti Honu neměli šanci.

Fowley moc nevěděl, co se dělo. Schoval se do blízkého vývratu, přikryl si dlouhá ušiska rukama, pevně zavřel oči a ani nedutal, dokud se to všechno nepřehnalo.

Neslyšel ani vytí psů, ani prosby a nářek toho děvčete, které spadlo do pasti.

Vyplížil se až o několik hodin později, když už bylo všude ticho.

Z pěti tam našel dvě těla – a jako každý správný Fae, co má za ušima, se rozhodl, že by byla náramná škoda nevyužít situace a nezjistit, jestli ti dva měli něco u sebe. Práce to byla trochu krvavá, ale vyplatila se.

Na toho jednoho museli pustit psy, moc toho z něj nezbylo; a tak Fowley se probíral tím, co bylo dřív oblečení a možná i zbytky kůže.

Děvče se chytilo do pasti – a Fae se rozhodl ani neodhadovat, co se stalo jí.

Po těch zbylých třech se rozhodl podívat; přeci jen by byla velká škoda promarnit příležitost a nenacpat si kapsy. Jenže jak se zdálo, měli víc štěstí a rozumu a vzali do zaječích.

Malý Fae si otřel nos a vrátil se k prohledávání těch dvou nešťastných. Každá práce se musí odvést pořádně! A on – protože každý, kdo ho znal, to moc dobře věděl – je poctivý pracant, který se hned tak něčeho nezalekne. Ani krve, ani Divokého Honu.

Trochu se ošil. Bude z toho dobrá historka, jen co vymyslí, jak ji bude říkat. Třeba…

Třeba že sám zahnal Divoký Hon a zabil velké lidské mágy a opbral je o poklad. Jenže – a to každý dobře věděl – Fowley nebyl úplně nejstatečnější. A taky – a to si Fowley moc dobře uvědomoval – když o tom bude hodně vyprávět, někdo přijde, klepne ho přes hlavu a poklad mu sebere.

To ne!

To tedy ne!

A tak – o mnoho hodin později – Fowley seděl v trávě, ryl patami v zemi a přemýšlel, co se svým nově nabytým pokladem, kterého se mu sice nechtělo hned tak vzdávat, ale u sebe si ho taky nechat nemohl.

Dvou krásných zlatých lžiček, tak akorát na puding…