“Doporučuju do toho přidat tu odstátou kofolu.” Stvořeníčko se zazubilo nepřirozeně špičatým úsměvem a začalo si pokyvovat hlavou, zatímco okusovalo sušenku velkou jako jeho trup. “No, vážně!”

                Sedělo na okraji jídelního stolu a klátilo hubenýma nožkama, zatímco Marla sypala do starého smaltového hrnce jednu ingredienci za druhou. Vzduchem se linul příšerný zápach zkažených vajec a žabince, stůl byl pokrytý hromadou nepořádku a věcí, které i z blízka vypadaly jako obsah něčího odpadkového koše.

                “Hele, dej na mě,” prohlásilo stvoření znovu a drobky ze sušenky mu spadly do klína. Bylo titěrné, ne větší než dlaň. Tělíčko mělo v podivném oparu, který zamezoval tomu, aby se dalo dobře určit, jakou barvu má jeho kůže. Nebo jestli je oblečené. Což, jak se zdálo, ho příliš neobtěžovalo.

                Nejvíc ze všeho ho zaměstnávala Marlina činnost a to, že neposlouchala jeho dobře míněné rady. Naklonilo se povážlivě dozadu a s kyselým úšklebkem si odfrklo. “Prosím tě, kdo dneska používá, “ očima přelétlo recept zapsaný ve stařičkém školním sešitě, “ žabí nožky a vraní oči? FUJ! Máme jednadvacáté století. Dej na mě a přidej tam tu kofolu.”

                Marla se na bytost ještě jednou váhavě podívala, než se natáhla pro sklenku.

                “Myslím to s tebou dobře.”

                Kofola zašuměla v hrnci jako vztah, o který přišla. Rozbité dveře a sklenička kofoly byly všechno, co jí po Pavlovi zůstalo. A i o to přišla. Dveře si nechala opravit a kofolu vylila do lektvaru pro navrácení lásky – zaručený recept od babi Blanky, nejlepší čarodějky v Nuslích.

Dlužno dodat, že lektvar moc dobře nezafungoval. Pavel prozvracel několik dní a romantickým citem opět nezahořel. Místo toho na ni podal trestní oznámení, že prý se ho pokusila otrávit.

Marla si z toho celého odnesla několik hodin na policejní stanici a několik důležitých životních lekcí. Předně, že je dobré dodržovat recepty.

A že není dobré poslouchat Fae.

Obzvláště, když to s vámi myslí dobře.