Venku pršelo a déšť bubnoval do střech projíždějících aut jako zběsilý. Podzim v Praze jako každý jiný, dalo by se říct. Takový, kdy pivo klouže do krku: jedno na smutek, druhý na radost a to třetí, aby se spláchla pachuť pracovního dne.

Kosák – totiž Jonatán Kosa, ale tak mu nikdo neříkal – seděl na svém obvyklém místečku u Mokrýho lokte a sledoval se zájmem záznam z nějakého MMA zápasu, kde se k jeho velké radosti mlátili dva borci hlava nehlava. Kdyby byl mladší (nebo hubenější, nebo víc ve formě a nebo měl víc času) určitě by taky byl v televizi jako tihle borci – samý sval a kérka. No jak omalovánky.

Byl chlap jako hora, to zase jo. Zabíral spoustu místa a ostatní ho museli obloukem obcházet. A svaly, svaly měl, to se ví.

Hlavně okolo pusy.

Jonatán Kosa totiž byl novodobý válečník. Stejně jako ti potetovaní hoši v televizi. Ale Kosák válčil na jiném poli. Nebezpečnějším a zrádnějším než klecový ring.

Jako novodobý pirát brázdil vody Darkwebu a Paranetu a odhaloval všechno, co by běžnému smrtelníkovi mohlo ujít. To byl jeho superschopnost, to byla jeho tajná zbraň v boji se zlem (kterou se rád nad pivkem či dvěma chlubil každému, kdo byl ochotný poslouchat).

U Mokrýho lokte už ho znali a leckdo nad ním mávnul rukou, protože Kosák rád hodně žvanil o věcech, které vlastně tak docela nebyly pravda.

Nejeden mladej z Džoudyho bandy v tomhle okrsku na něj měl spadeno, když je onehdá poslal do kanálů pod Letnou, že tam na tuty ví o upířím hnízdě, které je třeba vyčistit.

Kosák si tím byl jistý. Jeho zdroje tvrdily, že je to ložený.

Ložená byla i ta nakládačka, kterou mu Vorel s Horymírem slíbili, jestli ho ještě jednou potkají. Nejen, že je tam chytila policie, ale ještě je z lochu museli tahat Zbojníci, což Džoudyovcům nebylo dvakrát po chuti.

Ale Kosák teď měl historku, která byla pravdivá. No, možná ne úplně.

Možná si ji trochu přibarvil – ale to byla umělecká licence.

Nikoho by nezajímalo, že vlakem přijel nějakej hejsek a s ním dva pohůnci, které sem poslala Bílá rada, aby vyřešili problém s těmi ghouly.

Nene, to byla nudná historka a Kosák ji rád vyprávěl po svém.

Protože to byl on, kdo to Bílé Radě práskl! Kdepak tajný pražský společnosti  – banda neschopnejch hovad to je.

Kosák si pohladil roustoucí břicho a potěšeně zvedl sklenici s pivem, jako by si chtěl cinknout s borcem, co právě vyhrál mač v televizi.

Kdepak! Na něj si nikdo nepřijde!

Jonatán Kosa je přesně ten hrdina, kterého tohle město potřebuje.

Takového, který to všechno viděl.

Jak nebe prořízl blesk a reality světa se roztrhly. A v záplavě jisker vystoupil z portálu Šedý strážce a jeho dva pomocníci. A jakej to byl panečku fešák. Tak trochu jako zrovna Jonatán.

Magie zavířila vzduchem jako bláznivý derviš a byla cítit jako rozžhavené železo, jako krev škvařící se na čepeli barbarského meče. Byla surová, divoká a nespoutaná! 

Prorážela těla ghoulů po desítkách. Trhala je na kusy, až se po nich ve vzduchu vznášela jen krvavá mlha. Blesky třískaly do země, která se po zásazích takové síly vznášela všem nad hlavy jako malé létající ostrůvky.

Než všechno utichlo, jen vítr hvízdal mezi ostatky padlých.

A v té řeži stál Šedý Strážce a proti němu ghoulí šaman.

Zrůda se kroutila, plakala, vydávala ze sebe neartikulované skřeky – snad prosby o pomoc. Ale Šedý Strážce se nezalekl.

Tasil svůj meč pokrytý runami. Pradávná magie zasvítila jako odlesk slunečních paprsků a šamanovo tělo podkleslo pod jediným mocným úderem magické čepele.

A pak – pak bylo po všem.

A Jonatán Kosa to všechno viděl.

Ne!

On u toho byl!

Rád to říkal teď každému, kdo ho poslouchal.

Dlužno dodat, že nejčastěji to byl Kája, syn místního výčepního, který u Kosáka sbíral náměty na parádní DnDéčkové sešny, které mu potom chválili všichni jeho kamarádi.

A to včetně Johanky Sýkorové, která se mu líbila a on na ni potřeboval udělat dojem.